Ve svém oboru patří mezi absolutní špičku. Ortoped Václav Vaněček z Formé Clinic má za sebou mimo jiné dvě mise v Kábulu, byl součástí humanitárního programu Medevac v Ammánu. O své práci prý jako o poslání nepřemýšlí, své dovednosti vidí „jen“ jako něco, co pomáhá. Jaké má priority lékař, který zažil třeba výbuch muničního skladu či patrolu v Humvee? A jaký je jeho pohled na současnou pandemii koronaviru? Nejen o tom v našem rozhovoru.
Co vás přivedlo ke studiu medicíny a proč jste se následně rozhodl pro ortopedii?
Vždy jsem byl šikovný manuálně, učení mi šlo taky docela dobře. Po absolvování GVN v Jindřichově Hradci jsem váhal, na jakou vysokou školu nastoupím. Částečnou inspirací pro měl byl strýc, který byl vojenským lékařem. Jeho historky ze studií a zážitky z vojenských misí mohly být jedním z impulsů pro mé rozhodnutí. Následný výběr ortopedie bylo už čisté pragmatické zhodnocení mých schopností a dovedností.
Vnímáte svou práci jako poslání?
Lidí, co vnímají svou práci jako poslání je velice málo. Spíše převažuje touha vydělat peníze. Nezpochybnitelnou položkou je i spokojenosti v práci. Spousta lidí volí pracovní místo, na úkor finančních prostředků, ne podle svých představ, ale podle nějaké aktuální potřeby, například férové zacházení, krátké dojíždění a tak dále. O své práci jako o poslání nepřemýšlím. Jsem rád, že mám dovednosti, jak pomoci lidem a umím je ve svém oboru dobře využít.
Co je pro vás na vašem oboru nejzajímavější?
Samozřejmě operativa. Nicméně organizace práce a práce s lidmi, nejen pacienty, je pro mě velkou výzvou.
Máte nějaký oblíbený zákrok a naopak jiný, který neprovádíte až tak rád?
Nejradši se věnuji problematice kolenního kloubu, kde provádíme celé spektrum výkonů od artroskopií, přes osteotomie až po endoprotézy. Velkou výzvou je pro mě revizní operativa po endoprotetických výkonech.
Svět je dnes významně poznamenán pandemií koronaviru. Cítíte to i ve své praxi, mají lidé strach chodit k lékaři?
Strach, že by se lidi mohli nakazit ve zdravotnickém zařízení, trvá. Situace je sice lepší než na jaře, t. c. se odhlašuje cca 30 % pacientů. Stále je omezena péče o neakutní pacienty, dochází k prodlužování termínu kontrol z důvodu přesunu zdravotnického personálu na covidová oddělení. Bohužel z důvodu omezení elektivních operací se výrazně prodlouží i čekací doby, v našem oboru se to nejvíce dotkne pacientů s nutností náhrady kloubu.
Od roku 1997 jste profesionálním vojákem. Proč jste se rozhodl studovat právě na vojenské akademii a vstoupit do armády?
O drobných impulzech jsem se již zmiňoval, významnou skutečností byly i benefity, které AČR nabízí studentům. Například financování studia apod. Navíc holky letí na uniformy. To je samozřejmě vtip.
Máte zkušenosti ze zahraničních misí, nechybí vám dnes při práci v Česku ten adrenalin, nenudíte se tu?
Absolvoval jsem dvě zhruba půlroční zahraniční mise v Afghánistánu a humanitární mise v rámci programu Medevac v Jordánsku. Každá taková mise představuje samozřejmě výzvu, otestuje vaše schopnosti nejen fyzické, ale i duševní. Určitě to není pro každého. Bude to znít paradoxně, ale po psychické stránce mi poslední mise v Afghánistánu prospěla. Člověk tam neřeší běžná strasti života a má čas soustředit více se sám na sebe.
Jaký byl v rámci působení na misích váš nejsilnější nebo nejemotivnější zážitek?
To jde asi těžko říct. Silných zážitků bylo několik – výbuch náklaďáku s 900 kg výbušnin k nim nepočítám :-). Mohl bych uvést let bojovým vrtulníkem, patrola v Humvee, sbírka věcí pro chudé afgánské děti a sponzoring jejich školy… Co mě bavilo a co mi do určité míry chybí zde je větší soudržnost lidí. Nějak to tam funguje lépe, efektivněji – hlavně po té mezilidské stránce věci…
Jaký byl impuls, že jste se rozhodl opustit armádu věnovat se chirurgii v civilním sektoru?
Do určité míry změna služebního zákona – stále více jsem nabýval pocitu, že je AČR tvoří jen čárky na papíře, kterým jsou přiřazena jména, a ne lidé…
Co považujete za svůj největší životní úspěch?
Tak samozřejmě moje dvě dcery jsou pro mě ten největší životní úspěch.
Lze vaše povolání dobře skloubit s rodinným životem? Není časově náročné?
Samozřejmě je to časově náročné, ale které povolání není? Nad rámec pracovního úvazku jsou tu i služby, které dokážou zkonzumovat 6 dní z měsíce včetně víkendů. Ale je to vždy otázka priority, nemůžete vše dělat na 100 %. A pro mě je prioritou rodina.
Máte pro naše čtenáře nějakou radu, v jaký moment by se měli obrátit s bolestmi pohybového aparátu na specialistu, aby něco nezanedbali?
Určitě v případě pochybností. Jsou onemocnění, které dokážou vyléčit naše babičky a ne každé „bebíčko“ je nutné ukázat lékaři.
Kdo je MUDr. Václav Vaněček Ph.D.
Vzdělání: 2012-2016: postgraduální PHD studium, 2009: specializovaná způsobilost k výkonu povolání lékaře v oboru ortopedie, 1998-2003: Vojenská lékařská akademie JEP Hradec Králové
Práce: 1997-2015: AČR – voják z povolání – plukovník, od 2012 Zástupce přednosty pro poskytování lékařské péče – primář, 2009-2012: starší lékař specialista – oddělení ortopedie a traumatologie ÚVN Praha, 2003- 2009: lékař – Oddělení ortopedie a traumatologie ÚVN Praha, 2007-2008: lékař FC Slavia (je to SK, pokud myslíme fotbalový klub, mohu změnit?
Současné působiště: Formé Clinic
Koníčky: fitness, horské kolo, běžky, truhlařina, moderní technologie, rodina, literatura…